Stuchlý a Votroubek o GAME 7 ve skleněném pekle před 23 lety

Na ten zápas z neděle 8. června 2003 nezapomene nikdo, kdo jej v hale osobně dosvědčil. Ostravský Tatran, který hostil do dneška poslední GAME 7 finále NBL, nejspíš nikdy před tím, ani po tom nebyl takhle napěchovaný.

Při venkovní teplotě přes třicet stupňů jeho skleněný plášť vytvořil z útrob tohoto legendárního stánku saunu svého druhu, kde už při pouhém několikaminutovém sezení v hledišti pod každým návštěvníkem zůstávala loužička potu, a každý fanoušek si jen stěží dokázal představit, že by byl v kůži hráčů.

Těch v danou chvíli domácích z Opavy, kteří museli v Ostravě rozhodující duel hrát kvůli trestu za prohřešek fanouška při jednom z předchozích duelů série, nebo těch hostujících z Nymburka, v roce 2003 hrajících pod vedením kouče Jiřího Růžičky první ligové finále své historie.        

„Pro mě to bylo úžasné, vracel jsem se do Ostravy, kde jsem v lize začínal. Velice dobře si ten zápas pamatuju. V sedmém utkání už není daný favorit, roli tam hraje štěstí, souhra velkých náhod. A i dnes se na ten zápas strašně těším, myslím, že to bude vyrovnané, ale člověk už neví, může to skončit i o dvacet a bude to třeba pro vítězný tým jednoduchý zápas,” říká 51letý Marek Stuchlý (na horním snímku zcela vlevo), který onoho 8. června pomohl jako člen základní pětky Opavě 13 body ke triumfu 89-81 a tím i ke čtvrtému titulu.

Osmý střelec domácí ligové historie s 9512 body - a mimochodem dva dny čerstvě i děda - dnes víc věří Nymburku. „Sám ale vždycky fandím papírově slabším, takže celou sérii straním Pardubicím. Snad se na mě „Soky” (generální manažer Nymburka Ladislav Sokolovský, s nímž Stuchlý zažil sedmé finále v roce 2003 v opavském dresu) nebude zlobit. Hrozně rád se na tohle finále dívám a fandím tomu. A ať to dopadne jakkoli, zapíše se to do historie jako nádherná série. Je to velká propagace basketu. Jen je ještě potřeba do toho zapojit víc české hráče. To je můj přístup. Zaslouží si to, abysme ty děti, které vychovávme, posouvali do takové soutěže. Vím, že je to těžké, že pro zatraktivnění se berou zahraniční hráči, ale já si myslím, že naši hráči jsou natolik kvalitní, že se obejdeme i bez většího počtu těch zahraničních,” soudí bývalé úderné křídlo a nyní šéf Academy NH Ostrava.   

Poněkud jiné vzpomínka má na 23 let starou bitvu jeden ze členů nymburské sestavy Stanislav Votroubek (na spodním snímku), který si musel na první ze svých čtyř titulů s Nymburkem počkat o rok déle.

„Pro mě je tou nejsilnější vzpomínkou samozřejmě výsledek, to, že jsme ten zápas prohráli. To je jasné, protože ten první titul pro Nymburk mohl být už o rok dřív. Jinak to ale byla hrozně vyrovnaná série včetně toho posledního zápasu, kdy bylo v narvaném Tatranu  příšerné vedro,” dobře si pamatuje 45letý trenér nymburské mládeže a také hráč farmy Polabanů ve Středočeské lize, který v GAME 7 odehrál 20 minut.   



Promarněné příležitosti tehdy hodně litoval. „Určitě. Vzpomínám si na to dodnes. Dostali jsme na krk stříbrné medaile a první emocí po zápase bylo obrovské zklamání a naštvání z toho, že je člověk druhý. Já tu medaili vzal a mám pocit, že jsem ji dal mámě, protože jsem ji ani nechtěl. Po čase ale tenhle pocit opadl a byl jsem rád i za to druhé místo. V ten moment zvlášť po sedmém zápase je ale těžké to přijmout. Skončit série 0-4, tak se to možná bere trochu jinak, ale ten sedmý zápas je opravdu specifický, už není žádná možnost nápravy,” vypráví čahoun a skvělý trojkař, který až časem vzal svou stříbrnou medaili na milost.

 „Mám ji u sebe. Člověk si postupně uvědomí, že i to druhé místo je krásné a ne každý na něj může dosáhnout.”  

Oba bývalí ligisté se zkušeností s finálovou GAME 7 mají také pár tipů, jak k tak unikátnímu zápasu přistupovat.

„Je potřeba si to co nejmíň připouštět v hlavě. Musí se k tomu přistupovat jako ke každému jinému zápasu a na hřišti řešit jen ty konkrétní situace, které nastanou, a nesmí se řešit, že je to poslední utkání a už jde o všechmo. V sedmém zápase už vůbec nerozhoduje, jestli je někdo domácí, nebo host, a tím, že se hraje na Královce, není nikdo vyloženě domácí tým. Jistě, Nymburk tam odehrál spoustu zápasů v Lize mistrů, ale to na tomhle, myslím, nic nemění,” soudí Votroubek.  

„Nejdůležitější je srdce a nechat tam všechno, může se stát, že to nepůjde herně, ale oko fanouška vždycky pohltí statečné srdce. Musí se hrát naplno a bojovat,” přisazuje si Stuchlý.

A oba trenéři se samozřejmě musí vrátit i k ukrutným podmínkám svého Zápasu 7, hraného ve „skleněném pekle” na Tatranu.

„Během hry člověk tohle nemá moc času vnímat. Samozřejmě tam bylo vedro, asi čtyřicet stupňů, vydýchaný vzduch. Ty podmínky byly šílené. Dokud ale člověk hraje a nesedí na lavičce, tak se to zásadně nevnímá. Při hře jsou důležitější věci,” ví Votroubek.

„Tohle je pořád stejné, ať se hraje před deseti lidmi, nebo před tisícem. Tohle se prostě nevnímá, stejně jako to mají herci v divadle. Jste hlavou jinde, soustředíte se na sebe. Stejně jako když se vám daří, tak trefíte koš i ze šatny. Pokud seš dobrý hráč, tak tohle nevnímáš,” připojuje Stuchlý.

Jednou z velmi zajímavých okolností onoho duelu byla strategie srbského kouče Opavy Slobodana Nikoliče, na kterou kdysi zavzpomínal další z účastníků utkání a tehdy šéfdirigent Slezanů Petr Czudek, jejž prý kormidelník nechal až téměř do začátku zápasu v klimatizovaném autobuse, aby mu dlouhé rozcvičování v rozpálené hale neubíralo příliš energie.

„Po pravdě nevím, jak tohle bylo zásadní. Mohlo to sehrát nějakou roli, ale nemyslím si, že nějak velkou, nebo že by to významně ovlivnilo zápas. Když hráč přijde i z toho klimatizovaného autobusu do haly, tak za chvíli se ty podmínky pro všechny srovnají a to vedro vysává energii z hráčů rychle,” vrací se zpět v čase Stanislav Votroubek.

Podle Marka Stuchlého se ovšem tehdy nejednalo jen o jednu vychlazenou oporu.

„Trenér Nikolič měl strategii, že jsme kvůli tomu vedru na zápas k Tatranu přijeli až třicet minut před začátkem. Byl v tomhle neuvěřitelný mág! Říkal - na co se budeš rozcvičovat tak dlouho? To zvládneš za deset minut. Nymburk se rozcvičoval dlouho dopředu, kluci už byli úplně zpocení. Jasně, nebyla to ta věc, která by nám ten vyrovnaný zápas vyhrála, ale trenér to takhle risknul a povedlo se to.”

A samozřejmě následoval velký oslavný rej Opavanů. „Po zápase tam byla strašná euforie. Tatran praskal ve švech, byl narvaný lidmi z Ostravy i Opavy a celá ta série se hrála hrozně dobře. Vím, že jsme po utkání ještě dlouho zůstávali v Ostravě a po návratu jsme šli do jedné hospody a tohle bývávalo vždycky až do ranních hodin,” usmívá se.